Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gödelův teorém a jeho řešení

 

 

Archetyp trojice a Gödelův teorém

MOTTO

Gödelovy věty jsou dvě, v rámci jednotného systému matematiky jsou platné, ale jsou neplatné v rámci širšího systému etnického jazyka, tvarovaného spojitou existencí trojice bezesporně propojených, formálně protikladných, ale významově jednotných systémů komunikace.

Doložím, že čeština, zastoupená v obou systémech úlohou a významem postupného vztahu trojky a pětky dokládá podřízenost matematiky českému jazyku - a potvrzuje řídící úlohu lidského páru ve třetím poznávacím systému – v pohybové (na reálném čase závislé) podstatě hudby, která zohledňuje podstatné prvky obou zmíněných poznávacích systémů ve zvukové, časem podmíněné podobnosti (rezonanci) osmi prvků v oktávách či násobcích.

Citace Gödelových vět:
Definice bezespornosti: Formální systém je bezesporný (konsistentní) právě tehdy, když v něm nelze dokázat zároveň formuli X i ¬X.
Definice úplnosti: Formální systém je úplný právě tehdy, jestliže všechna pravdivá tvrzení jsou v něm dokazatelná.

 

Archetyp trojice známe například jako symetrii dvou opačných směrů času ve vnímání a chápání jedné reality. Dokladem symetrie v chápání času je zápis "dělení buňky", který vytváří s prvním axiomem matematiky SYMETRII celku (2=1+1) = (1+1=2) současně se symetrií dvou skupin (každá z pěti prvků) a symetrií pozic jednotlivých prvků k celku. Dvojka je jeden prvek, celek, za který si dosadíme buňku nebo jablko. Naučili jsme se, že buňka „se“ rozdělí na dvě části, ale rozdělit jablko na dvě jablka neumí ani příroda, ani my. To znamená, že popisovat matematikou přírodní – a tedy i myšlenkové procesy je vždy ne zcela přesné. Zápis rovnic v závorkách pracuje s pěti symboly ve vztahu TROJICE číslic a DVOJICE symbolů pro začátek a konec pohybu myšlení (+  = ).

Dělení jednoho celku na dva podobné celky v běžné praxi „dělení buňky“ FUNGUJE, zatím co rozdělení jablka na dvě podobná jablka vyžaduje znalost a realizaci celého přírodního cyklu.
Rozdíl mezi tím, co platí v teorii (v prostoru myšlení) a co platí ve trojrozměrné hmotné realitě vedlo sice k aplikaci matematiky do přírodních cyklů, ale výsledkem je ne zcela korektní pohled na fyziku, dlouhodobě propojovanou s matematikou a se způsobem myšlení lidí.
Hodnotu emocí matematika neřeší, ale člověk ano, vytváříme ve svém mateřském jazyce rozhraní, která nás upozorňují na potřebu kontroly = k NÁVRATU z/pět, DO PROTISMĚRU, do dříve vytvořené myšlenkové konstrukce (věty).

Více než stoleté období diktátu Einsteinovy teorie relativity vytvořilo informační „PŘESAH“ (symbolizovaný v řadě číslic devítkou), který v prostředí vědy vedl k uzavření příběhu matematikou viděné fyziky v prostoru Nassimem Harameinem. Přídavkem hmotnosti protonu s využitím nejmenší formy pohybu (Planckovy konstanty) Haramein teoreticky vyvážil „hmotnost vesmíru“.
Ve filosofické (slovní) rovině se o něco podobného pokusil Tomáš Košumberský ve své knize „Teorie času“ http://time-theory.info/obsah/ , ale s problematickým výsledkem, poplatným „kultu matematiky“ ve fyzice.
Zástupnost matematického a etnického poznávacího systému je třeba hledat až v úrovni symbolů písmen a v hodnotách „součtu čísla“ do poslední číslice (jako v numerologii).
Znalost významu samotných číslic a písmen je klíčovou pomůckou k propojování zdánlivě opačných poznávacích systémů. (viz  http://nejsmeovce.eu/abeceda-lidstiny-2017/ ).
Gödelův teorém vyžaduje pro řešení pravdivosti výroku nejen spolupráci dvou poznávacích systémů v absolutních hodnotách „počtu a smyslu“ použitých symbolů a procesů, řešení teorému vyžaduje i to, co obsahuje každý etnický jazyk – emoční kontrolu výsledku – shodu řešení s pohybovým prostředím, ve kterém je řešení vytvořené + shodu v nejširším možném okruhu poznání. Zjistíte, že český jazyk je jedinečným nástrojem nejen pro vyřešení problému pravdivosti, nastaveného ve dvou Gödelových větách.

Proces růstu poznání matematika zobrazuje osmi symboly, osmička zobrazuje dva okruhy poznávání. Spodní kroužek symbolizuje hmotnou Zemi a horní kroužek snahu poznat boha. Osmička je v hudbě oktávou, rezonancí se základním tónem. Každá číslice má svou úlohu v „oktávě stupňů poznání“. Jednička je vždy symbolem jednotky anebo celku. Dvojkou byl vždy nedělitelný lidský pár – buňka pro další vývoj. Trojka symbolizuje způsob, jakým příroda i lidé jednají, archetyp vývoje od doby, kdy lidé začali hledat v dějinách důvod své existence. Čtyřka sil, nezbytných k existenci má své dobové varianty, pětka byla a je rozhraním dvou forem skutečnosti v pěticích prstůkončetin  a pěti smyslůŠestka je symbolem směřování člověka, spojuje trojici pětic, a tvarem symbolu zobrazuje směřování nahoru, k cíli – k pochopení úlohy světla, tmy, zvuku a vody a hmoty ve své existenci. Sedmička je lidským nástrojem tvoření, spojuje „pětice“ s volbou jedné ze dvou možností.
Devítka svým tvarem a opačností k šestce napovídá obrat do protisměru, k ukončení a opakování cyklu. Vznik (1), růst (2), vrchol=plod (3) a zánik (4 = 1?). Číslice slouží k poznávaní hmotného prostředí.
Devítka ale byla postavená dávnými architekty matematiky do řady číslic ve shodě směru stupňů v řadě – ukončené ve tvaru oválu, vyjadřujícího plné propojení obou kroužků osmičky – naplnění nuly obsahem předchozích stupňů je postupným cílem, kontrolovaným proměnou nuly do písmene „O“, které je součástí opačného = zvukového, mnohem staršího poznávacího a kontrolního systému. Z chudého jazyka zvířat příroda vygenerovala množinu lidských jazyků – včetně „jazyka vědomí“ (telepatii), který propojuje magnetickou a rytmickou složku zvuku (EM frekvence) se „zamrzlou“ energií zvuku v informačních polích v prostoru okolo planet a hvězd.
Devítka v matematice vyjadřuje PŘESAH SKUTEČNOSTI, popírá přírodní cyklus a nastavuje hodnotu lidského myšlení do „naplňování nul“ objemem poznatků o hmotě – poznatky (informace) později převádí do hodnoty peněz.
Ovál ve funkci písmene „O“ vyjadřuje svou hodnotu zvukem obdivného „óóóó“, jde o emoční vyjádření díku, dosažení cíle v emočním potvrzení pravdivosti v reálném okamžiku času. Pravdivost osobní se tak v množině podobností může stát dobovou nebo i trvalou hodnotou v dané vývojové etapě.

Do doby, kdy se vytvářel obsah symbolů a pravidla pro matematiku, se člověk může dostat zřejmě jen svou intuicí, schopností hledat v dějinách poznávacích systémů chyby – a ze zdánlivě nesouvisejících detailů vytvořit myšlenkovou konstrukci – pravidla pro opravu anebo další vývoj systémů.
Nezbytnost udržet matematické pravdy ve fungujícím prostředí vedla od axiomu „součtu jednotek“ k formulování dalších axiomů (pravd, o kterých se nediskutuje, jsou zákonem). Přitom víme, že etnický jazyk je řídící silou člověka v nejhlubším i obecném prostředí.
Smyslem tohoto textu je doložit podřízenost matematiky každému etnickému jazyku, kde jedinečné místo obsadila čeština, jazyk, sahající v současnosti hluboko do dějin téhle sluneční soustavy.
Více o dějinách, jinak poskládaných ze tří mutací jazyka předchozí atlantské civilizace je v textu „Noemova archa II“.

Porovnáním základního pravidla matematiky v axiomu 1 + 1 = 2 s podobným pravidlem (souvětím „obvyklé věty“) etnického jazyka dojdeme k pochopení dějinné úlohy dvojice řídícího (myšlenkového) a výkladového (původně zvukového) jazyka pro chápání a řízení událostí.

Pojem PLOCHA vytváří rozhraní mezi myšlením a realitou hmotného prostředí, výhodou „plochy“ je schopnost ZOBRAZIT PRODUKT MYŠLENÍ – INFORMACI na nějakém materiálu. MATERIÁL je pouze NOSIČEM INFORMACE, uložené v PROSTORU vnímání a myšlení. To znamená, že i mozek je nosičem informací z prostoru VĚDOMÍ. Obsah vědomí je uložený v nehmotném mezihvězdném prostoru. Hmota je oddělená od vědomí rozhraním v pojmu POVRCH, který také není z materiálu, sahá od hmoty až „po vrch“, tedy nahoru, do vesmíru. Pojem „povrch“ je srovnatelný s pojmem „plocha“, oba představují myšlenkový konstrukt, propojený do nehmotné trojice s myšlenímpozorováním a mluvením člověka (1) v hmotném prostředí (2). Tyto tři nehmotné a dva hmotné prostředky vytváří přesah „nehmoty“, zdánlivou skutečnost – pří/běh (souběh s realitou). Výstupem přesahu k příběhu je STAV informačního pole planety, zobrazený v barvě oblohy (vlhkosti + vody).

Věta v matematickém zápisu 1 + 1 = 2 vyjadřuje rovnovážný (?) vztah tří podstatných prvků v celku pěti nezbytných.  Tři rozměry prostoru a dvě možnosti pro jedinou volbu pak v této formulaci vyjadřují i emoční rovnováhu „dvou trojic“.
Pozn: Snaha najít ze dvou možností tu lepší je tím, co mě vedlo ke hledání základních souvislostí lidské existence, ze kterých pak vznikaly snahou mnoha generací hmotné i nehmotné nástroje, poznávací systémy a hledání nejlepšího z nich. Svým způsobem jsem se stal produktem samořiditenosti dějů, písařem nových souvislostí ze starších poznatků.

Vytvořením symetrické dvojice z této věty potvrdíme shodu prvků (samotných číslic), skupin (rovnice vlevo a vpravo) a celku. Souvětí ze dvou matematických vět zobrazuje tři vrstvy rostoucí struktury v systému číslic, uskutečněné v trojici vrstev sebeorganizace živé přírody, kde stupně vnímání svých potřeb“ vedly k růstu a kvalitě paměti, převedené do stupňů a variant pohyblivosti. Rovnováha celého souvětí je ale statická, bez možnosti „kontroly celého souvětí“ v rámci možností a pravidel matematiky.
1 + 1 = 2   =   2 = 1 + 1

Pro řešení pravdivosti poznávacích systémů je nezbytné vytvořit podobnou větu v etnickém jazyku tak, aby obsahovala obsažnější vztah pohybových a stavových svých prvků. Výhodou etnického jazyka je větší počet dostupných základních symbolů – písmen. Optimalizace národních abeced podřízených v počátcích této civilizační etapy latině vygenerovala „emoční doplňky“ k symbolům latinky (interpunkci). V Čechách, v díle Husa a Komenského je třeba hledat prvenství v řešení Gödelova teorému.

Souvětí "obvyklé věty" (viz níže) v češtině vychází také ze vztahu tří podstatných z pěti nezbytných prvků. První věta vytváří shodnou „symetrii protisměrů“, obdobnou k souvětí matematickému. Ve druhé větě tohoto souvětí je výběr prvků, považovaných za podstatné - a vytvořením předělu na konci druhé věty (čárkou za slovem) je hodnota výběru „sečtena“ a oddělená další čárkou od třetí věty, která se vrací k první větě (do protisměru!) a potvrzuje výběr dvakrát. Opakováním vybraných podstatných prvků v opačném pořadí, které je potvrzením protisměru v pozici kontroly celku první věty,  potvrdí její hodnotu = pravdivost = fungování v obou směrech (času).
Zatím co matematické souvětí (dvě rovnice) lze chápat jako obousměrnou linii (času), tak etnické souvětí vytváří navíc rotující plochu, tři rostoucí rozměry „pohybů v prostoru“. Pojem „plocha“ a „povrch“ oddělují myšlenkový prostor od hmotného pouze v našem stupni poznání. V blíže neznámé době máme možnost trvale propojený prostor s jeho vrstvami hmotnosti poznat dokonaleji.
Čeština je zároveň nástrojem, který může upravit a propojit vlastnosti POZNÁVACÍCH SYSTÉMŮ prostřednictvím „abecedy lidštiny“.
Co tato odvážná tvrzení znamenají?
Nic víc než skutečnost, že ve spojitém prostředí „Vědomí ve vesmíru“ si zbytky atlantské populace v Egyptě vytvořily TROJICI tehdy nových poznávacích symbolových systémů pro období cca 2000 let našeho letopočtu. Cílem tohoto projektu „ČLO/věk“ bylo a je zvýšení lidských vědomostí a schopností do možnosti propojit náš svět se světem rozvinutějších lidských civilizací v naší galaxii v projektu, ze kterého později vzešlo křesťanství a jeho současná forma „vnitřního náboženství New Age).
Matematika je umělým jazykem stejně jako latina a 3+1 hudební stupnice. Vnitřní propojení těchto jazyků bylo tajemstvím na počátku této více než dvoutisícileté etapy, odhalení tohoto propojení bylo cílem této kontrolní etapy, která v roce 2016 skončila.
Hudba je „kontrolní“ poznávací systém, který propojuje matematiku a mateřštinu s emocemi člověka. Mateřština nás učí sebekontrole a sebeřízení pomocí mezigeneračních emocí, které představují silovou (pohybovou) připravenost každého etnického jazyka k rozšiřování své působnosti. Jazyk se vyvíjí a mění spolu s množinou lidí, která jej používá. Dosažení jediného globálního jazyka ale vede po určité době k jeho degeneraci. Proto příroda vygenerovala k lidské dvojici vždy i polaritu globálních poznávacích systémů. Zde vnímám chybu těch, kdo z původního „učení křestu“ vytvořili ovládací doktrínu křesťanství a jeho protipól- islám.
Doložím, že angličtina rozpustila svůj emoční potenciál do přitažlivosti počítačových technologií – stejně jako jej sama získala ze skrytého vztahu latiny i matematiky se silovým=emočním potenciálem hebrejštiny.
Výsledkem putování latiny a matematiky po zeměkouli je dnes jazyk pro počítače, srostlý asociačně s angličtinou, kdy angličtinu vygenerovalo mnohem delší období propojování latiny a matematiky v evropských jazycích. Nástrojem vývoje byla a stále je „výměna zboží“, odhad mentálních a emočních kvalit obchodníka.
Principem obchodu je „zisk“, zisk je produktem „přesahu“, často zobrazený  devítkou (viz židovské „ceníky“, jejich genetické asociační – a emoční působení).
Ukončení úlohy zisku je nezbytným krokem pro přijetí nového paradigmatu, tvarovaného jak z hlubšího pochopení principu ob/chodu, tak i poznáváním souvislostí  mezi zápisovou formou jazykových mutací, dochovaných po „potopě světa“ v hebrejském, arabském a ruském prostředí.

Řízením osudu a svých zájmů jsem objevil krásu naší mateřštiny do hloubky, která vyžaduje pozornost větší skupiny lidí. Víme, že lidský jazyk je tím nástrojem, který formuje naší činnost, sílu k poznávání a obsazování stále většího prostoru. Dnešní doba téměř neuznává dějiny, pro které nemáme písemné či archeologické doklady. Přitom období, kdy se zkušenosti a poznatky předávaly ústně, byla mnohem delší. Zvuková informace je komplexnější, lépe se zapíše do vědomí. Zápis událostí je většinou jen kostrou události.

Název „informační pole prostoru“. mi nabídl možnost tato „pole“ zkoumat svým vědomím. Tak ostatně vznikají všechny velké objevy – propojením osobní fantazie s reálnou zkušeností, s obecnou hladinou poznání. Proto se omlouvám za značně rozsáhlý úvod do problematiky asociačních vztahů mezi matematikou a etnickými jazyky – včetně zmínky o strukturách jazyků, které jsme zřejmě zdědili po předchozích, atlantské a dřívější Lemurianské civilizaci.
Setkání s Gödelovým teorémem mi umožnilo propojit poznatky o vyjímečnosti češtiny do komplexního pohledu na poznávací systémy a jejich nedostatky, které v dějinách naší galaxie nevznikly náhodně, měly svou dobovou příčinu, úlohu i výsledek.

Řešením teorému je SHODA SMYSLU POČTU se SHODOU SMYSLU SDĚLENÍ pěti podstatných prvků, které podmínily vznik hmoty a života.  Hodnotu pravdivosti měříme prostřednictvím svých smyslů, ale i svým vztahem k vytvořeným myšlenkovým konstrukcím, jazykům, kterými svět poznáváme. Matematiku a etnický jazyk doplňuje do „archetypu trojice“ systém hudby, ten zajišťuje "kontrolu v protisměru" k oběma zmíněným, ze kterých hudba v dějinách lidstva vznikala.
Hudba spojuje prvky matematiky (rytmus) s vyjádřením emocí v kvalitě a výšce tónů, navazuje „stupně poznání“ na řadu číslic a tóny stupnice. Oktáva je analogií dvojnásobku, ale vzniká opačně – půlením délky. Výsledkem je kratší „délka struny“ (úbytek vlivu na emoce) a vyšší „počet kmitů“ (frekvence) -a „řad“ a „násobků“ (oktáv).
Lidské frekvence mozku jsou obrazem „živosti“. Od nejvyšších (Gamma) značících rozčilení přes běžné a meditační frekvence až k frekvenci 1 - 4 Hz, kde hluboká meditace nebo bezvědomí vede ke smrti těla v rozhraní 0,5 Hz.
Číslo, číslovka i slovo „pět“ je pak nástrojem důkazu, že čeština jako jediný evropský jazyk má předpoklady obnovit kvalitu hebrejštiny v poznávání tušených schopností člověka v rámci sebeřízení lidstva – nejen v této cca tři a půl tisíce let vyvíjené „kontrolní etapě projektu MATRIX“.
Nové paradigma je postavené na upravené šabloně Matrixu v projektu s názvem ČLO/věk .
Pravdivost (samospád vnímání k myšlení) dvou vzájemně zástupných systémů nelze doložit jejich nástroji, musí existovat kontrolní systém, spojující hodnoty obou do podoby DVOJPRVKU HUDBY – hudba je použitím  ZVUKU pro vytvoření KONTROLY emočního souladu v časovém prostředí.

PROTIPOHYB je v řadě číslic vyjádřený otočením šestky. Devítka je symbolem pro zpětný pohyb myšlení, má být kontrolou !! před dokončením celku („naplněním nuly“).

Jednička s nulou (10) je formou dvojprvku, myšlenkovým spojením dvou číslic vzniklo ČÍSLO. Číslo je nový  - jeden PRVEK!!, podstatný pro systém práce s číslicemi v matematice. – ale zároveň opačný k hodnotě stupňů poznání (číslic) v dějinách numerologie a kabaly, která pracuje s pozicemi jedné číslice mezi ostatními a tím vytváří vždy dva vzájemně propojené vztahy, potvrzené pozicí prostředního. 
Princip zrcadlení v myšlení známe v pojmu opačnost. Možnost překlopit myšlení do jiného poznávacího systému nám umožňuje slovo „pět“ chápat v systému hudby jako „zpívat“.

Často obrácením směru (novým způsobem chápání slova) najdeme jeho další význam, nepřijatelný v daném poznávacím systému = v logice původního sdělení. Toto asociační rozhraní ve formě mezery mezi slovy – anebo čárky mezi větami umožňuje vnímat jiný až opačný výklad stejné věty. Pokud taková věta obsahuje stejné prvky v jiném slovosledu, lze z jejich pořadí vnímat i vliv času na etnický jazyk.

Čárka mezi větami slouží člověku jako křižovatka pro zastavení, pro "zpětnou" (z5nou) kontrolu smyslu předchozích vět.
Hodnotu nově zapsaného a pochopeného smyslu slova či věty vnímáme v prostředí emocí –  jako humor anebo jako útok na osobní strukturu pravdivosti.

Platí, že bez zpětné kontroly pravdivosti poznávací osobní či společenský systém zaniká, protože neopravuje chyby, vzniklé únavou z opakování.

Prolínání=absolutní zástupnost pětky a trojky v opačných poznávacích systémech startuje cestu češtiny ke hvězdám.
Smysl tří písmen slova PĚT potvrzuje ve slově pět hodnotu trojky v číslovce pět třemi písmeny. Zároveň jiné slovo pro stejný počet – PĚTKA – dokládá svou hodnotu stejným počtem písmen (5 prvků) ve svém systému.
Zároveň existuje absolutní shoda smyslu mezi slovem pět a slovem pětka.
Platí růstová shoda počtu prvků ve shodě smyslu pro jeden, tři a pět prvků (5, pět, pětka) a zobecněný pojem pro hodnotu celého systému matematiky ve slově POČET  (5 písmen).
Platí také podřízenost matematiky každému etnickému jazyku, její pravidla mohou být užívaná jen v případě, že je lze v etnickém jazyce popsat tak, aby byla pochopena.

Absolutní provázanost počtu a smyslu základních předpokladů pro existenci hmoty a života je obecný, vždy platný vztah tří řídících prvků z celku pěti nezbytných, kde dvě možnosti volby generují časoprostor, jeho čtyři síly.

Dvě možnosti volby SMĚRU v trojici rozměrů prostoru určují hodnotu člověka i celé společnosti v obousměrném spojení vždy dvou prvků ke třetímu – anebo proti třetímu. Cílovou hodnotou střídání dvojic je nalezení dvojice (páru) pro VZNIK jiného (nového) třetího prvku.
Čeština touto definicí potvrzuje svou připravenost doložit svou hodnotu v prostředí základního nástroje – ZVUKU, nezbytného pro převod informace z prostoru informačních polí do hmotného prostředí svého těla a jeho okolí.

Shoda zvuku (číslovky a slova „pět“) převádí význam zvuku do pohybové formy  „pět“ = ZPÍVAT, do prostředí HUDBY, která je „součtovým“ poznávacím systémem, složeným z podstatných prvků matematického i etnického jazyka. Tempo hudby je analogií k plynutí času, rytmus odděluje životní i vývojové etapy, výška a délka tónů a souzvuků spolu s dynamikou síly zvuku tak nabízí srovnání s variabilitou lidského těla a jeho síly pro změnu směru.
Pravdivost slova pět + číslice 5 + v „zrcadle“ (číslovka) ve znějícím zvuku pět=zpívat je potvrzená ve třech odlišných poznávacích systémech. Další shodu v „počtu a smyslu počtu použitých prvků“ najdeme v procesu zobecnění  - slova pětka a počet vyjadřují cestu od jednotky k úloze celku. Jádrem matematiky je hodnota četnosti výskytu - „počet“. Můžeme si všimnout zřejmého vlivu času na vývoj každého etnického i umělého jazyka. Výraz „pět“ místo „zpívat“ už dnes nepoužíváme.

Komplexní hodnotu kvality ve směrování k pravdivosti v naší mateřštině dokládají vedle této trojice poznávacích systémů ještě fyzické uspořádání těla - pětice (prstůkončetin a smyslů) člověka. Lepší potvrzení pravdivosti shody „počtu a smyslu prvků“ obou poznávacích systémů neexistuje v žádném předchozím i současném „světovém“ jazyce, zkuste si to…..

PRINCIP „OBECNÉ VĚTY“

Pro další důkazní postup je nezbytné si uvědomit vedle zástupnosti obou poznávacích a řídících systémů člověka i obousměrnost vztahu trojky a pětky. Prolínání obou systémů je patrné v rovnici níže, kde tři prvky „statické“ rovnováhy přecházejí do společného jmenovatele, kde je pětka vyjádřená třemi prvky a současně jeden symbol vyjadřuje i celek. Třetí „rovnice“ končí převahou slov, zobrazujících „pohyb“ (variabilitu použitých písmen) ke stále stejnému smyslu čísla 5, které celou rovnici propojuje a rozšiřuje.

5 = 5 5 = PĚT PĚTKA = 5 = POČET
  1. První rovnice dokládá bezespornost matematiky nic neříkající symetrii/shodu/ počtu i smyslu užitých symbolů. Rovnováha v systému matematiky (1+1=2)  =  (2=1+1) vyjadřuje vztah půlení a spojování, plně platný jen pro neživou hmotu (cesta z horniny do krystalu je v přírodě jednosměrná, nevytváří cyklus).
  1. Druhá „rovnice“ vyjadřuje bezesporné využití zástupného jazyka ve shodě VÝZNAMU symbolů, ale v protikladu „počtu prvků“. Jeden prvek vyvažuje hodnotu tří prvků. Tato rovnice obsahuje skrytou informaci o potřebě menšího počtu (lidí)k řízení většího počtu (lidí).
  1. Třetí rovnice ukazuje princip zobecňování v symetrii počtu a smyslu. Název prvku (pětka) vede k vytváření množiny podobných prvků a k zobecnění pravidel a práce s takovými prvky (počet).  A teprve odtud, z nepřehlednosti použitých symbolů pro slova, vede cesta ke zjednodušení práce – ke vzniku samostatných symbolů pro poznávací systém matematiky.

Klíčovým důkazem podřízenosti matematiky ke struktuře etnického jazyka je až koncept obvyklé etnické věty, která vyjadřuje úlohu poznávací základny pro hledání vzniku VĚDOMÍ a pro vývoj složitějších řídících systémů v přírodě a v lidské společnosti.
Souvětí tří vět v konstrukci „obvyklé věty“ v odlišných poznávacích systémech vymezuje komplexní dynamiku lidského vývoje – schopnost uvědomit si v množině slov, číslic a dalších symbolů, které prvky jsou PODSTATNÉ a které jsou NEZBYTNÉ.

Vztah počtu podstatných prvků v množině prvků nezbytných vytváří jednotný celek, větu, vhodnou pro potvrzení pravdivosti v etnickém jazyce i v matematice v případě, že existuje další poznávací systém, který bezesporně propojuje shodu systémů zdrojových v obou formách skutečnosti.
Pro přenesení virtuální/myšlenkové/ reality do hmotného prostředí slouží ZVUK
 + zápis zvuku.  Vedle symbolů pro slova existují symboly pro hudbu. Noty a pomlky v HUDBĚ vytváří „součtovou“ vyvažovací dvojici ke dvojici matematiky a etnického jazyka.
Hudba potvrzuje výsledek poznávacích systémů ve kvalitě osobních emocí, které jsou určující kategorií pro hodnotu pravdivosti.

Smysl sdělení (5 prvků)

Konstrukce „obvyklé věty“  (viz schéma výše) zobrazuje komplexní podobu dynamiky základních pohybů v prostoru prostřednictvím souvětí ze tří vět o vztahu mezi podstatnými a nezbytnými prvky, které podmiňují existenci hmotypřírody a lidského vědomí pomocí univerzálního nástroje, kterým je ARCHETYP TROJICE.

Podstatou matematiky je postupný VZTAHvytvoření dvojice ze dvou podobných prvků (1+1) a následné vytvoření nového, třetího prvku (dvojky).
Tento univerzálně platný vývojový proces – Archetyp trojice“ podmínil existenci hmotného prostředí Mléčné dráhy v nedělitelnosti Směru a Rychlosti od existence POHYBU.
Platí, že bez pohybu může existovat pouze „nic“, pro vznik prostoru a hmoty je existence pohybu NEZBYTNÁ a prvotní. 
Tři číslice + dva symboly pro pohyb jsou v axiomu součtu jednotek 1+1=2 vyjádřením tří reálných rozměrů hmotného prostoru pro jednu volbu z dvojice možných řešení dané situace.

Pozn: Matematika ve formulaci teorému Kurta Gödela dozrála ke spojení matematiky s takovým zdrojovým a výkladovým jazykem, který je pro matematiku dobově nezbytný.
Angličtina a matematika se měly stát z pohledu řídících struktur globálními jazyky této planety. Propojením těchto jazyků systémů vznikl technologický nástroj –  jazyk počítačů, schopný modelovat na ploše obrazovky LIBOVOLNOU VIRTUÁLNÍ (hmotně neexistující) REALITU. Jazyk počítačů měl být tím, co v dávné minulosti „uměl“ jazyk vyspělé před atlantské civilizace. Po období „informačního klidu“ po potopě se na Zemi dochoval zápisový systém tohoto jazyka ve třech mutacích.
Souvislosti mezi arabštinouazbukouhebrejštinou, projevené v konstrukci latiny a matematiky probírám souhrnně v textu „Noemova archa II“.
V souvislosti s objevem řešení Gödelova teorému se otvírá příběh nové vývojové etapy, která nabízí nejen opravu našich vědomostí o vztahu fyzikálních sil k člověku, ale umožní lidem postupně získávat schopnosti a vlastnosti, které z neznalosti fyzikálních souvislostí zařazujeme mezi „zázraky“.

 

 Souvětí „obvyklé věty“ musí navíc obsahovat prvky pro vznik „protipohybu myšlení“, potřebné ke kontrole vytvořené situace tak, aby poslední věta potvrdila bezrozpornost věty první v obou vzájemně opačných směrech čtení.
1. Pravdivost celého souvětí je v pochopení řídící úlohy vybraných prvků, oddělených čárkami. Čárka za slovem je obdobou pomlky v hudbě, obě slouží k zažití vnímané informace.
2. Dvě čárky oddělují tři věty souvětí, třetí čárka slouží k zastavení toku myšlenek, vybízí ke kontrole vybraných prvků z napsaného textu. 
3. Přehození pořadí slov je druhou kontrolou, symbolizuje potřebu vrátit se v protisměru.

Pozn: Změna slovosledu třetí věty vytváří „mentální potřebu návratu k počátku“. Jde o rezonanci (zrcadlový výsledek) sedmého = "citlivého tónu" v hudební stupnici k novému počátku - k vytvoření/dosažení/ oktávy = rezonance (shody) se základnou. Sedmý stupeň je obdobou vratké rovnováhy emocí, lidská psychika přirozeně směřuje k dosažení souladu, tedy ke shodě se základním tónem – zde s první větou souvětí. Pocitovou hodnotu souladu lze nazvat kontrolou pravdivosti v hmotném i myšlenkovém prostředí.

Souvětí "OBVYKLÉ VĚTY" také dokládá vztah trojky a pětky v prostředí matematiky a etnického jazyka také graficky, v obrazci symetrií se společným středem, dokládajících přítomnost pohybových sil, které nás provázejí od vzniku prostoru, hmoty a vědomí.
Přehození přirozeného slovosledu dvou posledních slov třetí věty upozorňuje na emoční časově=silovou úlohu správného umístění prvku, určujícího rozhraní pro kontrolu SMĚRU MYŠLENÍ. Tím prvkem je čárka, oddělující smysl celku (věty či souvětí).

Dynamika tohoto (výše uvedeného) souvětí zobrazuje hodnotu předělů mezi větami, kdy „čárka“ za první větou odděluje základní sdělení od potřeby vybrat podstatné prvky. „Čárka“ za prostřední větou vymezuje začátek rozhraní – prostor pro počet a kvalitu podstatných prvků v ukazovacím zájmenu „ty“. Třetí „čárka“ ohraničuje hodnotu PROTISMĚRU – v pochopení dvojice symbolů (T+Y) ve druhém, výkladu, v hodnotě samotných symbolů. Známe význam symbolu pro čas „t“ a ypsilon „y“ už svým tvarem nabízí rozdělení celku. První i druhá výkladová vrstva je ohraničená dvěma „čárkami“, v skrytém NEMĚŘITELNÉM způsobu – ve kvalitě chápání, které je v matematice rozdělené do osmi vrstev poznání (osmi číslic) - a v hudbě do vrstev podobnosti, do kontrolní úlohy oktáv. Matematika oktávy zobrazuje v „dvoj/násobcích“.
Smysl – hodnotu dynamické (silové) rovnováhy celého souvětí určuje výběr slov okolo třetí čárky, která je rozhraním síly vybraných slov "ty, které".
Podrobný výklad početních, postupných a kontrolních shod pravdivosti vztahů v matematickém a slovesném systému:

První a třetí věta pak obsahuje shodné počty prvků (25 písmen v každém řádku). Součet prvků (25=2+5=7) dokládá větší důležitost hodnotě SDĚLENÍ než symetrii slov "tvoří" v prvním a třetím řádku (=7 písmen slova, ale i 7 tónů, potřebných ve stupnici k dosažení další „oktávy vývoje“). Jde o koncept vývoje v „ŘADĚ" postupných kroků prostřednictví sdílení zvuku informací v lidské řeči do existence základních POJMŮ (= názvů a pořadí sil + následků, formujících „náplň prostoru“), platných pro většinu etnických jazyků. Shodný počet (7 slov od začátku - i od konce souvětí) vede ke středu celého souvětí v číslovce TŘI, hodnotou cíle je slovo SDĚLENÍ,  má také 7 písmen.  Nalezení středů vět i souvětí vyjadřuje formu fraktální symetrie (rostoucí opakováním vzoru), podmíněné existencí protisměru (zákon akceREakce).

Prostřední věta obsahuje střed celého souvětí ve slově TŘI, archetyp vztahu tří prvků je potvrzením primární úlohy tří z pěti prvků, postupným součtem prvků této věty (23 písmen, 2+3=5) je pětka, ale pět je i písmen slova STŘED, početní hodnota „bodu“ i „celku“ je shodná. Jedinečnost českého „Ř“ v umístění do středu souvětí, ale i ve zvukové podobě je dalším projevem sebeřízení dějů v rámci sluneční soustavy – a to v detailech, které si málokdo dovede představit.

Protisměr v úloze kontroly myšlení před rozhodnutím je efektem ZÁPISU etnického jazyka, postaveného na spolupráci zraku i sluchu – sluch "vidí" i v noci, zatím co matematiku definuje pouze OBOUSMĚRNÁ hodnota zraku, svůj zájem směrujeme zrakem „ven“ a informace přijímáme zrakem „dovnitř sebe“.  Informace, zachycená v paměti je prvkem stálosti, proto matematika produkuje typ myšlení (logiky), která nezohledňuje růst prvků, se kterými pracuje. I proto aplikování matematických pravidel na živou přírodu přináší zavádějící výsledky (viz „dvojjablko“)
Myšlení podmíněné sluchem naproti tomu potvrzuje SHODOU ČASU a ZVUKU hodnotu pravdivosti souběhem reálného a myšlenkového prostředí.

Smysl první věty je symetrický, ale při čtení „odzadu“ je patrný emoční nesoulad – „posun času“ v dobovém slovosledu na počátku dvacátého století, kdy Einstein formoval období RELATIVITY v hodnocení procesů a jevů. Toto období skončí se zveřejněním vlastností a schopností češtiny vzhledem k angličtině a dalším jazykům (které na svou dobu rozkvětu teprve čekají).

Druhá věta souvětí podmiňuje kontrolní funkci protisměru ve třetí větě opět zdvojeně (zrcadlově) – nerovnováha počtu prvků před středem souvětí a za ním symbolizuje úlohu TLAKU  - k vytvoření protiváhy (tlaku v protisměru = nutnosti kontroly). Čárka na konci druhé věty ukončila výběr podstatných prvků – a třetí čárkou ohraničila hodnotu výsledku. V symbolech „TY“ určila rozhraní protisměru a nutnost kontroly vybraných podstatných prvků ve spojení „ty, které“.

Úloha příslušnosti "Y" ženskému rodu nebo měkkého „I“ rodu mužskému byla a stále je největší předností naší mateřštiny. Ypsilon je symbolem rozdvojení, odpovídá ženskému rodu a symbol měkkého "i" se váže k ukončování a začínání pohybů, vedoucích ke vzniku nového celku z mužské strany. Vznik dítěte z ženy a muže potvrzuje stálost archetypu trojice 1 : 2 v běžném životě. Demonstrací rozhraní je bod obratu (oka/mžik), potřebný pro pochopení smyslu souvětí. V etnickém jazyce je tím okamžikem také otočení pořadí slov na konci poslední věty. To slouží jako druhá pobídka ke kontrole celku.
V matematice můžeme stejnou hodnotu „okamžiku“, potřebnou k pochopení jiného než vžitého významu slova zjistit po vložení dvou mezer do názvu nejmenší časové jednotky. Nanosekunda vložením mezer „okolo nosu“ dostává zcela opačný smysl. Syrovost a zdánlivá sprostota „přírodní hodnoty okamžiku“ dokládá vedle vybuzení příslušené emoce  zcela zásadní poznatek o formování lidské existence  – nikým, ničím, ale zároveň vším řízenou  SEBEORGANIZACI vrstev přírody i systémů pro poznávání souvislostí. Nevíme, jak z latinského „secondo“ (druhý) vzniklo v češtině lidové označení rodidel ženy, ale víme, že řady asociací tvarují každý etnický jazyk tak, aby po určité době doplnil či nahradil jazyky, které už svou řídící úlohu vyčerpaly.

Symetrie „souvětí obvyklé věty“ dokládá spojitý okruh tří typů souběžně zobrazených pohybů (kmitu, dvou rotací a vlnění).

  1. "Osa" a "symetrie" vychází ze středu ve slově „TŘI“ na svislé ose souvětí ze symbolu "Ř" na obě strany současně (do slov tvoří, kde střed je v písmenu „o“, symbolu pro naplnění).
  2. "Rotace na ploše" vychází také ze symbolu "Ř", který je středem úseček, vytvořených shodnými slovy (smysl + smysl, sdělení + sdělení, tvoří + tvoří). Směr otáčení na ploše zápisu vychází ze směru zápisu a čtení.
  3. "Rotace plochy v prostoru" se odvíjí od linie polovin, spojující dvojici (7+7 písmen) cílového slova SDĚLENÍ od druhé (takto zdvojené) osy pro otáčení celku v prostoru se shodným středem v symbolu "Ř". Písmeno Ř" je proto jedinečným symbolem vyostřeného citu pro rovnováhu archetypu ze tří slov - "počtu" + "smyslu počtu" v obou poznávacích systémech.
  4. "Kontrolu protisměrem" vyjadřuje pohyb dvou protiběžných "hřídelí" se středem v symbolu "Ř", který je shodným rozhraním s rotací v ploše. Střed souvětí (Ř) obsahuje směr i „protisměr“ (dvě na sebe kolmé rotace) tak, aby umožnil "PŘEKLOPENÍ SMĚRU" (o 90 stupňů, vyjádřených otočením písmene „N“ na „Z“) Spodní rameno hřídele (s „kolečkem“ na konci, vytvořeným z písmen) se otáčí v protisměru k hornímu hřídeli. Směr čtení písmen i směr rotace je ale zachován jen pokud stojíme v bodu „Ř“ (U/pro/střed).
  5. Obraz vlnění v souvětí "obvyklé věty" vychází ze směru čtení. První „půlvlnu“ zobrazuje oblouk ze slov „Smysl Sdělení Tvoří Tři“, který je vedený skrze střed souvětí (Ř) a pokračuje přehozením slovosledu - KONTROLOU po změně směru - na sdělení „Tři Tvoří Sdělení Smysl“ v druhé půlvlně.
  6. Citlivost člověka na pořadí slov ve větě ukazuje jeho schopnost myslet logikou, která zohledňuje každý použitý prvek v jeho historickém kontextu. Tuto energii lze popsat symbolem anebo písmeny "FÍ". Hodnotu každého písmene (symbolu) popisuje tzv. "ABECEDA LIDŠTINY", která je kontrolním nástrojem pro historický vývojový oblouk mezi hebrejštinou a angličtinou. Prostředníkem pro dosažení kvalit češtiny byla dvojice jazyků, odvozených z hebrejštiny - LATINA + MATEMATIKA v desítkové struktuře „oktáv“ vývoje. Technologie počítačů zobrazují virtuální, nehmotnou realitu NA PLOŠE obrazovky, propojené elektřinou s prostorem informačních polí, ale i s mikro elektřinou mitochondrií v lidském mozku. Čeština takto nastavené „realitě na ploše“ může v další vývojové etapě přidat třetí rozměr a hmotnost.

Pozn: Zvuk „Ř“ spojuje český jazyk s matematikou v prostoru podvědomí do doby, kdy si dokonaleji uvědomíme úlohu protisměru (otočené šestky) v symbolu devítky – a úlohu „nuly“ ve dvou opačných výkladech prázdné a naplněné nuly na začátku či konci řady stupňů. Písmeno „Ř“ svou vibrační hodnotou měnilo asociační prostředí = myšlení českých lidí, emočně naočkovaných k nedůvěře k církvím už od Husa. Tvarování asociačních vazeb „protipohybem“ pak vedlo ke schopnosti české populace vykličkovat nebo ošidit jakýkoliv proces.
Vnitřní čistotu národa ale dokládá velká ochota k pomáhání potřebným – opět ve skupinách morálních či nemorálních lidí. Za propracované oddělení vazeb k ženské anebo mužské formě člověka můžeme poděkovat přírodě a svým předkům za měkké a tvrdé „I“, „Y“. Tato příslušnost ženskému a mužskému rodu je klíčovým nástrojem vrstvy VĚDOMÍ, doložené naší přírodou, která ve snaze obnovit vyspělou formu člověka upravuje naše možnosti v projektu „ČLO/věk“.

Emoce (POCITY) jsou první i poslední = rozhodující složkou pro výsledné hodnocení pravdivosti = shody informací s dobově poznaným prostředím. Nástrojem sebeřízení i řízení těch největších skupin lidí je vždy jazyk.
Mateřštinou matka předává používání s novými slovy celé asociační a tedy i dějinné zázemí svého jazyka dítěti od okamžiku, kdy plod kopíruje do svého vědomí svým pulzem databázi mateřského jazyka.
Proces oprav v řízení Země je závislý na vytvoření protiváhy k řídící struktuře angličtiny asociačně i historicky provázané s jazykem počítačů. Cílem přicházející etapy je vytvořit k této dvojici řídícího jazyka ještě jeho zrcadlovou protiváhu - výkladový jazyk, schopný popsat fungující vztahy mezi psychikou lidských skupin emočně ukotvených ve vzájemné protiběžných řídících systémech víry. Jde o obdobu řídící a výkladové kvality schémat, známých ze starších dějin lidstva – ze „stromu poznání“ (SEFER JECIRA) a vysvětlující úloha „květu života“. Nikoliv náhodou se mutace „květu života“ dochovala v Ruském etniku, Koncepce KSB (Koncepce Společné Bezpečnosti) a DVTR (Dostatečně Všeobecná Teorie Řízení) jsou spojitým pokračováním tohoto schématu.

Pokud si uvědomíme, že živá příroda je postavená na prvku uhlíku (atomové číslo 6) a že komunikaci s neživou přírodou zajišťoval od určité hladiny vývoje člověka prvek křemík (jeho atomové číslo 14 je „v součtu prvků“ PĚT) – pak je zřejmé, odkud se může stavět nová forma Evropské unie, UPROSTŘED Evropy je země, která je svým tvarem, umístěním i jazykem připravená k nastavení jiných pravidel pro veselejší život lidí, kteří se česky naučí.

Vzhledem k hodnotě rozebraného souvětí je přirozené, že čeština bude mít zásadní vliv na konstrukci nového paradigmatu o povaze pohybových sil, formujících úlohu člověka v prostoru.

-------------------

POHYB je prvotní, ale i stálou náplní pojmu BŮH v pěti formách: pohyb/protipohybvlněnírotacepuls a dva směry chápání času (do minulosti a do budoucnosti). Souvětí vytváří obrazec, který propojuje použitá slova tak, že střed všech symetrií prochází číslovkou „tři“.

  1. Pro vznik času je nezbytná všesměrová forma pohybu z bodu do všech směrů a zpět, která je součástí zákona akce/RE/akce.
  2. Protipohyb je zároveň podmínkou pro vznik zdánlivě prázdného prostoru VĚDOMÍ vesmíru, vědomí vzniká spotřebováváním pohybu (při) myšlení.
  3. Objem prostoru vytvoříme z bodu ve své mysli pohybem ve směru „VEN“. Vzniká tak nehmotný objem prostoru, naplněný osobním úsilím, představivostí a „spotřebovaným časem“. Takto vytvořený myšlenkový prostor uzavírá nová informace - podstata pojmu POVRCH. Povrch nemá hmotný nosič, podobně jako pojem plocha. Oba pojmy jsou ROZHRANÍM hmotného a myšlenkového prostředí.
    Velikost vytvořeného prostoru je obrazem „konce osobní síly“, do procesu vložené.
    Informace o velikosti a kvalitě „povrchu“ putuje opačným směrem „DOVNITŘ“, posílí hodnotu původního bodu vytvořeného směrováním vlastní síly.
    Vznik a růst firmy z „nápadu“ je potvrzením zákona akceREakce v reálném prostředí už mnoho let. Nahrazení rotačního modelu atomu modelem pulzním je nezbytné, odstraní paradox silné a slabé síly v jádru atomu.
  4. Binární povahu informace dokládá český jazyk také v archetypu trojice, vloženém do nulové hodnoty pojmu "NIC". Výkladem těchto tří písmen začíná příběh o skutečných dějinách téhle galaxie, pokud pochopíme tvar (N) jako obraz vlnění , „I“ jako rozhraní a  (C) jako obraz části rotace.

Nejdůležitějším principem, který umožnil „z NICu“  vytvořit nejdříve řadu hustot a později i pevné rozhraní mezi hustotami – POVRCH (v teorii pak „plochu“) je EXISTENCE PROTISMĚRU. V jazykovém prostředí zobrazují rozhraní směru a protisměru malá písmena „p“ otočením symbolu o 180 stupňů. Dokladem jsou písmena „p b“ ve slovu poHyb.
Příznačné je pro češtinu písmeno „N“, které po otočení o 90 stupňů mění na „Z“ (Negace/Začátek).
Dokladem růstu od středu do všech stran je symetrie v písmenu „H“, které svým tvarem ukazuje na důležitost rovnováhy (uprostřed vodorovné příčky), od které se v pravoúhlých („devítkových“) krocích šíří symetrie zrcadlových podobností.

Z uvedených skutečností plyne, že jiná metodika poznávání prostoru okolo nás vychází z posloupnosti pojmů, popisujících přírodní síly a jejich následky od logického „počátku všech počátků“, vyjádřeného v pojmu NIC.
Vedlejším efektem této základny pro nové paradigma 
je zdokonalení naší mateřštiny. Gramatika původní „holé věty“ (z podmětu a přísudku) dostane podobu „archetypu trojice“ ve tvaru holé věty   Podmět + Přísudek + Předmět.  Předmět se tak stává esencí – výsledkem sdělení, tím, co nás zajímá. Holá věta vyjadřuje STAV, je pozůstatkem vkladu matematiky do běžného myšlení. Třetí prvek dodává libovolné cíl, SMYSL, úlohu, popud k pohybu.
Jan Koňas, ve Vlašimi 6.9. 2014, 23:53,
revize 10.9. 2014, 9:51/revize 16.12. 2015, 7:31/revize 15.10. 2016, 13:23/revize 9.5. 2017, 9:45