Jdi na obsah Jdi na menu
 


Informační Bod Prostoru

 

Informační Bod Prostoru – počátek existence

 

BOD je název pro nehmotnou myšlenkovou konstrukci, je takovým místem  ve hmotném nebo myšlenkovém prostoru, kam lze umístit „ZAČÁTEK nebo CÍL“ libovolného procesu. Z praxe víme, že každá informace má svůj NOSIČ –  nějaký materiál nebo pohybový stav některé  fyzikální síly.

Dvojice „nosič + jím nesená informace“ je nedílným celkem = dvojprvkem, informace bez nosiče zkrátka neexistuje, nemůže ani vzniknout. Dvojprvek „myšlenka + člověk“ výsledkem velmi dlouhého evolučního procesu. Pokud vyjdeme z logického předpokladu, že základnou všeho, co existuje - je NEEXISTENCE v absolutním smyslu toho slova, tak nás historie naučila, že prvním hybatelem bylo něco, co jsme nazvali Bůh. Přehlédli jsme základní vlastnost, kterou musí bůh mít, aby „z ničeho vzniklo něco“.  A protože víme, že bez exitence pohybu by ani bůh nemohl cokoliv změnit, je z logiky (=postupných kroků) patrné, že prvním krokem k existenci čehokoliv je VZNIK POHYBU. A protože zřejmě nevíme, jak a proč vznikl „prvotní pohyb“ proto můžeme potvrdit existenci entity s označením BŮH.

Dál už ale můžete pokračovat sami, kdokoliv z vás. Můžete vymyslet - nebo si vzpomenut na to, co všechno musel onen „bůh“ udělat ještě, aby mohla vzniknout hmota, příroda a lidstvo.

 
Zkusme tedy vytvořit svůj vesmír vytvořením svého „Informačního Bodu Prostoru“ (IBP) nějaký objem fyzického, ale nehmotného prostoru. Co bude jeho náplní, to už víme, bude naplněný hodnotou „pohybu vašeho myšlení“.

 

Vztah teploty mezi prostorem a člověkem je vyjádřen číslicemi 3K a 36,5 stupňů Celsia. Nevnímáme RYCHLOST a DRÁHU svých myšlenek ve vztahu mezi těmito teplotami. Je tedy možné, že bychom byli se svými myšlenkami a tělem propojeni nezávisle na rychlosti a vzdálenosti, je tedy možné, že jsme trvale propojeni s nějakou částí nehmotného prostoru.

Tak si představme, že dráhu mezi naším „informačním polem“ a svým tělem bezezbytku zaplňují „časové okamžiky“, které proudí z těla prostřednictvím teploty až do míst v prostoru, kde hledáme odpovědi, kde sídlí naše paměť, databáze živých či zapomenutých informací. A protože myšlenky nemají hmotu, nikdo je v mozku nenašel - ale objem času a spotřebované energie (našeho tepla) obsahují – je přirozené, že teplota je nosič myšlenek, prochází aurou a vrstvami atmosféry až do teploty 3Kelviny prostoru okolo planety.
Zároveň víme, že zvukem nebo zápisem našeho stavu vzniká informace. Je pak zřejmé, že myšlenka, uložená v prostoru, obsahuje energii (potenciál, náboj) vykonaného a zastaveného pohybu, využitelného při dalším propojení teplot. Takto lze vysvětlit a pochopit, co je tou „energií nulového bodu“.

 

Teplota člověka je také vyjádřením informačního tlaku v prostředí (např. zrudnutí obličeje), teplota prostoru (3Kelviny) jako tlaková hodnota uložených informací je vyjádřená nepatrným pohybem (věda jej pojmenovala „fluktuací vakua“). Přetlak „duše“ (osobního informačního pole) známe většinou jako nápad, ale patří sem i proces stárnutí, můžeme stárnutí chápat jako úbytek vkládané informační energie do prostoru, tomu většinou odpovídá stav „nosiče“, našeho těla.

Přenesení zmíněného procesu do stavu NEEXISTENCE, který je logickým začátkem vesmíru je obtížné. Ale možné, pokud na chvilku zapomeneme  na naše profese a zvykové uvažování v šablonách, které se generacemi staly součástí našeho vědomí i podvědomí. Celek vesmíru převedeme do jediného bodu, kde ale takéještě  není – amůžeme se pokusit – podobně jako nehmotná entita boha –  tento primární „bod existence“ vytvořit a naplnit tak, aby obsahoval základní procesy a stavy, které dělají z lidského páru vrcholek sebeorganizace. Začněme technickou podobu definice IBP:

 

Vedeme-li (z myšleného) bodu v prostoru dráhy do všech směrů, vzniká objem prostoru, bezezbytku naplněný zastaveným pohybem myšlení (spotřebovaným časem). Nosičem pohybu informace je teplota, nosičem stavu informace je hodnota tlaku v prostoru, podmíněná kvalitou informace. Společně vyplňují nepatrný objem „paměti prostoru“ = „Informační Bod Prostoru“. IBP je objemovou jednotkou nehmotného prostoru, vytvořeného existencí POHYBU. Správcem spojitého prostoru mezi stavem a pohybem informace je od určité doby ČLOVĚK. Existenci takové doby podmiňuje kvalita jazyka, který umožňuje vytvořit nezbytnou řadu kroků, příběh, vedoucí od neexistence prostoru, času a hmoty ke stavu dnešní společnosti.

 

 Tuto úlohu splňuje v roce 2016 pouze čeština, historie vzniku a fungování přírodních sil a množina lidí, která se na příběhu Mléčné Dráhy podílela. Příběh začíná existencí POHYBU.

 

Čas a pohyb nelze oddělit, vytváří spolu DVOJPRVEK.

Pohyb lze zastavit, vzniká rozhraní stavu a pohybu = BOD prostoru (MEM)

Informaci a její nosič nelze oddělit, vzniká jiný, zrcadlový DVOJPRVEK.

 

Platí shoda mezi trojicí  M+E+M a trojicí „dvojprvek +BOD + dvojprvek“, známe obě trojice v podobě zákona AKCE-re-AKCE, ten je tak východiskem pro jiný popis fyzických vztahů v prostoru a v člověku.

Informační Bod Prostoru (IBP) je výsledkem poznávacího procesu v době, kdy stav vědomostí a jazyka dovolí prostřednictvím obecných pojmů vytvořit řadu nezbytných kroků, které odpoví na základní otázky člověka – jak vznikala hmota, přírodní cykly, inteligence a její zrcadlo – intuice.

  

Podmínkou pochopení těchto poznatků je přijetí tvrzení, že:

člověk i příroda existují souběžně ve fyzickém těle i v určité části nehmotného prostoru = v informačních balíčcích osobní paměti (duše) v různých vzdálenostech od povrchu Země. Tyto rozptýlené části osobního nehmotného (informačního) těla jsou navázané na širší celky hmotné přírody, kdy celá sluneční soustava je řízena prostředníkem mezi pohybovou a stavovou částí informací = ČASEM. Čas je potřebný pro zrání programů, které „SE“ vytvářejí v informačních polích z „duší“ do projektu „duch“. Projekt „duch“ si můžeme představit jako plán pro tuto sluneční soustavu. Nad ním je pak další vrstva, projekt, platný pro objem Mléčné dráhy, symbolizovaný pojmem bůh.

Klíčovým principem nového pojetí fyziky je  SEBEORGANIZACE, vychází z výše definovaného zákona AKCEreAKCE. Ten potvrzuje souběžnost (nikoliv prioritu!) hmotné a nehmotné formy informace. (Za zpoždění mezi myšlením a tvarem výrobku je zodpovědná úroveň technologií, které zkracují proces mezi nápadem a výrobkem).

Sebeorganizace ve vrstvách přírody vychází z vnějších nebo vnitřních příčin, vede k růstu hustot a vnitřních struktur prostřednictvím další trojice :

OPAKOVÁNÍ, které vede k únavě.  Z opakování pramení

CHYBA +

OPRAVA  CHYBY dvěma  způsoby - návratem do stavu před chybou – anebo použitelnou části chyby rozšíříme původní celek.  

 

Klíčovým prvkem pro takové tvrzení je úloha člověka - lidského páru - jako primární řídící síly pro stavbu tak rozsáhlé struktury, jakou je Mléčná dráha. K doložení je třeba vyjít ze zcela jiných principů, z nichž tou řídící je sebeorganizace sil v prostoru. Známe ji jako zákon akceREakce v prostředí času, proto je nezbytné pochopit, že každý časový údaj je pouze informací o stavu pohybů v daném okamžiku či období. Čas jako samostatná entita neexistuje, je vždy spojený s POHYBEM. Druhou novinkou pro chápání skutečně fungující fyziky je existence „archetypu trojice“, kde propojením DVOJICE podobností či opaků vzniká CELEK, trojice, spojující NOSIČ s jím nesenou INFORMACÍ. Matematický zápis (2=1+1) vyjadřuje původní úlohu desítkovésoustavy – zjistit, jak v lidském páru vzniká další člověk – dítě. Pro současnost je vhodnější zápis chápat jako „dělení buňky“ – kde z jednoho prvku vzniká dvojice podobných, vnitřně vázaných prvků. 


Vtipem komplexního řešení existence člověka je nalezení jiné trojice prvků v bezčasovém a bezrozměrném prostředí pojmu „NIC“- kde jedinou silou, která je k dispozici – je myšlení člověka. Představit si „neprostor“, neexistenci čehokoliv s výjimkou vlastního myšlení a poznatků doby – je těžké. Ale možné.
Pokud existuje pouze „prázdnota“ jako objem pojmu NIC, vložíme tento „nulový“ objem do své definice IBP – a  můžeme pokračovat tím, co musel udělat onen bůh, když se mu podařilo tuto galaxii stvořit ve dvou souběžných formách – ve hmotných objektech s živou přírodou, provázaných souběžně a trvale s nehmotným prostředím informačních polí prostoru.
Jak daleká je cesta člověka, vychovávaného dva tisíce let příběhem bible a vědy k tomu, aby si uvědomil, že pohyb je totéž co bůh – k tomu potřebujeme odpovědi na další, zdánlivě složité, ale ve skutečnosti jednoduché otázky, pokud dosadíte místo boha své vědomosti ze střední školy.

 

Které složky pohybu podmiňují jeho existenci?

Je možné vytvořit hmotu bez existence PROTIPOHYBU?

Může v přírodě nebo ve vesmíru něco existovat bez vzniknutí?

Jaký řídící princip odděluje vrstvy hmotné přírody?

Jaké procesy při vzniku hmoty a přírody podmiňují růst sebeorganizace?

Je existence dvojice komplementárních globálních jazyků lidí důvodem k zásadní proměně poznatků o člověku a jeho prostoru?

 

Odpovědi na první tři otázky jsou jasné, na čtvrtou je odpověď v páté – a šestá otázka se týká naší historie nejen za posledních cca 2000 let. Jde v ní o vývoj základního řídícího nástroje lidí – o jazyky. Zde je nutná odbočka, měnící celý pohled na známé dějiny.

Slovník vědy vznikal z latiny a „z/řeckých“ symbolů pro množiny, tento slovník užívají zastánci vědeckého, materiálového zkoumání projevů sil v prostoru. Jiný slovník si vytvořili zastánci a znalci duchovní (nehmotné) části světa. Vychází z kořenů sanskrtu, kam patří i naše mateřština. Z mého řešení Gödelova teorému lze dovodit, že čeština je rozhraním, společným jmenovatelem prolínání dvou základních kultur „západu“ a „východu“ v pojetí indoevropské civilizace.
Z pohledu starší, atlantské civilizace je čeština rozhraním mezi jazykovým projektem egyptských kněží, postaveném na znalosti hebrejštiny. Známe ho jako „učení křestu“. Protipóĺem k hebrejštině byly jazyky Velké Tartarie, dnešní Asie. Že sanskrt je zřejmě mladší formou struktury „bukvice“, to vychází najevo až v poslední době – spolu s jinou úlohou Slova/nů, překrucovanou v zájmu jednotného vývoje celé populace principem „stromu života“.
Kabala a její „strom života“ jsou esencí hebrejštiny, ta měla v atlantském osídlení Země podobnou úlohu „řídícího jazyka“ jakou má v tom dnešním světě matematika. Protiváhou v jazycích atlantského osídlení Země byl výkladový systém - jazyky „bukvice“. Esenci - vztahovou strukturu bukvice známe jako „květ života“. Současným jazykem bukvice je ruština, upravená pro potřeby řízení světa (latinou a matematikou) dvojicí tehdejších jazykovědců - Konstantinem a Metodějem. Pro doložení propojování jazyků snad poslouží pokračování – z matematiky a angličtiny lidé vytvořili „jazyky počítačů“.

Vliv latiny na další jazyky se také projevoval geograficky, obsazování zeměkoule prostřednictvím kvalit etnického jazyka vyhrála angličtina. Jazyky počítačů ale umožnily nahlédnout i do světů, které mají svou historii i současnost uloženou v „informačních polích prostoru“, do kterých si saháme my i tvůrci sci-fi seriálů pro informace, vytvořené v dobách, kdy ještě ani tato sluneční soustava neexistovala.

A proč má být čeština tím jazykem, který umožní objasnit situaci, JAK tahle galaxie našla cestu pro změnu nehmotné informace na její hmotný projev – a PROČ bylo nezbytné při degeneraci života v galaxii vytvořit „opravný program“ v podobě naší sluneční soustavy, která v procesu zrání své populace našla možné a existující vztahy mezi tělem člověka a jeho prostorem…?  Odpověď je dlouhá a zajímavá, budete skládat „puzzle“ bez znalosti cílového obrázku stejně jako já v minulých cca 25letech života „po plyšáku“.

 

 

Konstrukce informačního bodu prostoru vychází z obvyklých vlastností a schopností každého člověka, ze snahy člověka rozšířit svůj objem poznatků, z faktu, že jsme „schopni“ dělat chyby - a také z faktu, že „únava“ existuje jak v neživé, tak i v živé přírodě.  Jsme živým, cyklickým dokladem fungování fyzických sil v přírodě, proto i příběh o historii vzniku člověka může vycházet z principu pulzu (zákona akce a reakce) = z pohybu po přímkách -  z jediného bodu do všech směrů a zpět. Proč?

Protože rotace je složitější forma pohybu než pohyb po přímce či po oblouku. Nemůže tedy stát na úplném počátku „vzniku hmoty“.
Směrováním několika sil do jednoho místa vzniká tlak, ale i větší hustota v takovém místě. Nezbytným následkem růstu tlaku je teplo, které se od určité hodnoty tlaku mění na světlo. Pokud je světlo slunce tím, co bylo příčinou našeho vzniku, tím, co nás vyživuje – je třeba vysvětlit i vznik celku galaxie a vesmíru na stejném principu. A o tom je příběh „fyziky archetypů“. 

 

Neživá příroda (přírodní síly, volný prostor, hmota) a rytmus pohybu v podobě střídání teplot, jsou podmínkou pro změny v okolním prostředí v míře, pro které má člověk pět smyslů a dva rozhodovací systémy v těle – vědomí a „podvědomí“. Tělo je podmínkou pro realizaci každé varianty myšlenkových procesů, které se zatím vymykají poznatkům současné vědy.  Od chození po žhavém uhlí a ohýbání nerezové lžíce vede cesta k prolínání různých materiálů (= nalezením jejich společného jmenovatele) až k mžikové teleportaci předmětů či celého těla.

Živá příroda vzniká i zaniká až při dosažení vrcholu vývoje neživé přírody – v době, kdy se hmotné struktury naučily svou vnitřní energii vysílat (např. smolinec) a vysílanou „energii podobnosti“ přijímat, ale v jiné, nekolidující formě (magnetizmus a „charisma člověka“ jsou stejným typem síly, ale s jinou hladinou sebeorganizace).

Tuto dvojici – vyzařování a přitahování, vázanou v podobnosti jen „opačností směru“ následně využívaly stále hustší a členitější formy prvků. Růst členitosti a vnitřní struktury každého celku je podmíněn schopností zpracovat přicházející informace (= zahrnout do sebe – anebo vypudit „odpad“) vznikající při kontaktu složitějších struktur. Funguje tak i člověk – jsme produktem tohoto procesu SEBEORGANIZACE síly tepla v přírodě. Přitažlivost podobností vedla ke vzniku „hornin“ – od vzniku prachových částic, přes balvany až ke kometám a planetkám.

K vytvoření naprogramovaného celku (hvězda + planety) je ale třeba znát celý okruh informačních vrstev (hierarchií), který vedl k  souběžně existující hmotné a nehmotné formě živých (= cyklických) struktur – v prostředí prostoru galaxie.

Nehmotný, fyzicky vnímaný „prázdný“ prostor obsahuje zastavené pohyby veškerých procesů, uskutečněných v tomto prostoru, podmíněných existencí opakovaného pohybu „tam a zpět“ z prvního a dalších informačních bodů. Termín „vertikální čas“ je přístupný lidským podvědomím,které je tím druhým, magnetickým rozhodovacím systémem člověka. Za první považujeme skupinu mozků v lebce, ale ta slouží k přežití v hmotném prostředí a k prolínání  myšlenkových a hmotných světů. Velikost teploty v galaxii vyjadřuje hodnotu „tlaku=teploty“ (vyváženosti všech směrů), známe ji jako „absolutní nulu“ – 273 K. V součtu symbolů „do posledního“ (2+7+3=12, 1+2=3) pak dostaneme stejný „archetyp trojice“, který nás vede stále : (Pohyb = směr + rychlost)

ČAS je dvojníkem POHYBU, jeden bez druhého neexistuje. Schopnost vnímat „vertikální čas“ (pohybovat se v prostředí, kde časovým prvkem je vnímání a paměť člověka), má mnoho lidí, znalých umění hluboké meditace (odpojení části mozků, odpovědných za řízení těla v hmotném okolí). Tito lidé si neuvědomují, že jejich vědomí je podřízené časovému prostředí jejich těla. Pohyb srdce je propojujícím prvkem s okolním časem, srdce umožňuje zápis „dráhy vědomí“ do těla – ale i zpátky do okolního prostoru. 

Vstup do struktury nevědomí (= informačních polí) je podmíněný stupněm inkarnačního cyklu. Fyzickou množinu existencí zahrnuje škola „duše“ a škola „ducha“. Tou je existence živé přírody i člověka v bezčasovém prostředí = ve formách množin podobností „hustot a přírodních sil“. Tyto existence jsou v přírodě souběžné (např. vůně květin, charisma člověka..). Známe tyto množinové bytosti také jako „duchy, anděly, elementály, víly, démony…“ – ale existují i v jiném „jazyce“ – jako fyzikální síly a procesy, „vítr, bouřka, oblaka, sopky“. Každý jazyk se vyvíjí ke sdílení poznatků ve svém okolí. Proto se duchovní a materiální jazyky i lidé tak liší.

 Součtovými silami, které nás řídí je dvojprvek  elektro/magnetizmu, kde pojem „ELEKTRO“ představuje stupnici frekvencí „Vrstev stálého pohybu“ (např. hudba) .

Klidové okraje různě spojených frekvencí vnímáme jako pevnou hmotu do té míry, do jaké „vidíme“ do vztahů sil v prostoru svými zkušenostmi a vědomostmi. Tam, kam nevidíme, tam si pomáháme kresbou a popisem do stavu, který vývojem roste do virtuálního poznatku, kterému uvěříme.

Pojem „MAGNETismus“ (PŘITAŽLIVOST) je vhodné vnímat jako dynamickou (měnící se) rovnováhu směrových sil mezi dvěma nestejnými, ale podobnými prvky (lidmi).  Pohyby v takovém celku vytváří nerovnováhu, ale i možnost oprav a dalšího vývoje (vývoj = zařazení chyb do celku). Největší sílu přitažlivosti mezi lidmi známe v pojmu LÁ+S+KA. I láska patří k základně archetypů trojice, vzniká vyvažováním dvou opačných směrů (strachu a nenávisti) do jejich opaku – dynamiky vstřícnosti.  

 

 

Ve Vlašimi 13.1.2012,

revize : 4.4. 2012, 16. 1. 2016, 7:20