Jdi na obsah Jdi na menu
 


Symetrie oktávy dimenzí

Symetrie oktávy dimenzí

 

Je vhodné přijmout tvrzení, že zvuková soustava z osmi stupňů, vedoucích k rezonanci základny v pojmu „oktáva“ (v symetrii opačných dvojic z číslic 1 -  8) v sobě obsahuje „program času“ pro vznik a vývoj inteligence člověka ve čtyřech vrstvách, vedoucích k vytvoření „galaktické“ formy člověka.  

Pojem „dimenze vývoje“ lze chápat jako období, kdy vývoj spojuje určitá řídící síla – tou je pro nás pohyb v podobě času. Víme, že zapsaný pohyb myšlení v čase“ se jmenuje INFORMACE. Informace je nehmotná a nedílná složka hmoty, převedená na plochu v podobě „zrcadla“ takové hmoty (= vjem, popis…) je uložená v naší nehmotné paměti – v informačních polích prostoru. V lebce máme jen „procesor“. Jsme se vzdáleným prostorem trvale propojeni frekvencemi svého vědomí, je tedy vhodné a možné sestavit schema, vypovídající o vztazích mezi vrstvami sebeorganizace, definovaných do čtyř vrstev přírody, které v symetrii mezi nehmotnou a hmotnou složkou vytvářejí celek – oktávu života.

 

 

 

Schema „symetrie oktávy“ vypovídá o procesu „působení času na růst sebeorganizace celku“. Schema zahrnuje rodinu lidských civilizací v prostoru Mléčné Dráhy. Pro pochopení mých textů je vhodné přijmout troufalé tvrzení, že nejen naše sluneční soustava vznikla jako opravný systém pro rekonstrukci nejvyspělejší formy člověka, lidského páru. Ten se vyvíjel v tak vzdálené době, pro kterou nemáme smysluplné časové údaje. Musíme vystačit s posloupností na sebe navazujících pojmů, kterými „bůh ve formě POHYBU“ postupoval při vytváření svých dalších fyzikálních sil, které nutně vedly ke vzniku prostoru, času, hmoty a života – kdy pojem „život“ vyjadřuje stupeň sebeorganizace nejprve v nehmotných, později hmotných binárních, a ještě později v cyklických strukturách rostlin a živočichů.

Je vhodné do počátku osy symetrie vložit neexistenci času a neexistenci čehokoliv jiného. Se vznikem POHYBU vlevo vzniká jeho dráha = lineární čas = pohyb, potřebný k formování změn, k růstu hustot. Souběžný pohyb od osy vpravo vytváří „zrcadlo“ tohoto pohybu – neviditelný obraz „klidu“ v jednotkách „prázdného objemu“. Definice Informačního Bodu Prostoru (IBP) je součástí jiného textu.

Svislá osa představuje růst objemu paměti = informačních polí = vertikální formu času. Pohyb vlevo či vpravo od osy dělí hmotnou a nehmotnou formu informace do dvou celků.

Spodní čtveřice (propojená čárkovaně) propojuje první a druhou vrstvu sebeorganizace – vznik prvků (vodíku, helia a dalších…) ze základny „pulzního pohybu v protisměru“ = do středu osy, kde vzniká tlak – a z tlaku opačným směrem vyzařuje teplo. Teplo od slunce je prostorem nesené teplotou informačních polí, kontaktem tepla s hmotou planety se vytváří (opět v protisměru) vrstvy atmosféry. Ty jsou rozhraním hmotných a nehmotných forem obou informačních celků. Opakovaný proces výměny teplotou nesených informací mezi sluncem a Zemí vede k polarizaci prvků hmoty, k oddělování a spojování podobných prvků – vznik plošných a prostorových forem = krystalů z prachu a hornin. Nosičem této vývojové etapy je vznik ZVUKU = vibrací v hustším prostředí. Celek této spodní čtveřice charakterizuje „rozkmitání časové osy“ = vznik pořadí příčiny a následku z původní bezčasové funkce zákona AKCEreAKCE (od výchozího bodu schématu).

Horní čtveřici ze dvou propojených vrstev propojuje vedle zvuku i pětice teplotou a vibracemi formovaných skupenství VODY. Koloběh vody mezi Zemí a atmosférou je základním rozhraním pro příjem informací prostoru prostřednictvím teploty.

Zde je nutno vysvětlit proces sebeorganizace mezi nehmotným a hmotným prostředím:
Na straně příjmu má vodní pára nejblíže k dostupným informacím prostoru – na straně výdeje tyto informace přijímáme formou vody – nebo jsou uchovávané ve formě ledu. Kroupy a vločky sněhu obsahují nestrukturované anebo strukturované „informační balíčky“, využitelné přírodou a člověkem v nenahodilých množinových systémech vztahů mezi teplotami. Cyklus vody v prostředí výměny informací vedl k vlastnostem prvků a do fyzikálních a chemických procesů, které společně vytvářely další cykly – fyzikální hmotné formy včetně jejich informačního zázemí, formovaného souběžně = bezčasově. Dlouhodobé opakování stejných procesů v prostředí jiných procesů vedlo k chybám - k  nutnosti OPRAVIT  CHYBU. Takto vznikalo rozhraní VNĚJŠÍ SEBEORGANIZACE, dané vlivem teploty a vody na formování řídících „vibračních procesů“ do podoby „jádra“ (programu pro semínko) a „povrchu“ (výsledného tvaru a činnosti cyklu /semínko/rostlina/plod/semínko/). Obdobně postupoval růst sebeorganizace ve vrstvě zvířat.

TLAK PROSTŘEDÍ  provází náš vývoj stále, od samého počátku „vzniku protipohybu v jeho následcích. Existenci zvířat umožnil vnitřní nehmotný cyklus, poznatelný u rostlin – VZNIK A OPRAVA CHYBY. (zlomený stonek rostliny vedl k vytváření zpevnění = „kolínka“). Obdobně je kolínko rostliny předstupněm kloubu zvířat. Snaha změnit směr dopadajícího „tlaku prostředí“ v osobní prospěch nalezením „chyby v systému“ s následkem rozšíření systému o „použitelnou část chyby“ platí stále. Proto horní čtveřice dimenzí (vrstev sebeorganizace) vedla plynule ke vzniku člověka z primátů, ale to se nestalo v naší sluneční soustavě. Programované „zkratky vývoje“ jsou vložené „inteligencí galaxie“ do mezer mezi rostlinnou, zvířecí a lidskou formou sebeorganizace. Máme pouze přístup do databáze vzniku Mléčné dráhy, postavené na principu vzniku hmoty prostřednictvím existence protipohybu.  Pochopení historie MD mě vedla k vytvoření schématu dimenzí, postaveném na shodě empirických a pojmových vztahů. Výsledkem je pochopení a popis projektu „ČLO/věk“ a cesty k obnově vrcholné galaktické formy “dvojprvku“ –  vztahu mezi mužem a ženou. .

 

Nejvyšší a zároveň i původní formou galaktického člověka je existence ve čtyřech dimenzích 3D až 6D. Rozhraním vstupu je pochopení plynulého vývoje sebeorganizace sil v prostoru, rozdělené do čtyř vrstev hmotné přírody, uvedené ve schematu. 

První etapu přechodu z 3D do 4D lze popsat jako přerod programu zvířecí říše v lidském těle do programu lidskosti, charakterizovaného používáním slov místo zbraní.

Většina současné populace se pohybuje v přechodu mezi 4D a 5D, je charakteristický ústupem od slovních manipulací a podvodů k přímějšímu a nekonfliktnímu vyjádření svých potřeb, zohledňuje v nich i potřeby ostatních. Vývoj poznávacích systémů vedl k oddělení a sporu mezi duchovním a materiálovým přístupem k poznatkům.

Vstup do 5D  je podmíněný propojeností obou přístupů, znalostí podstatných kroků, vedoucích z neexistence hmoty i člověka – až do současnosti, plné technologií, využitelných pro dokončení projektu „ČLO/věk“. Pomoc ve formě „chanellingu“ (přímé komunikace osobního vědomí s podobně vybaveným zástupcem jiné civilizace) je problematická, zneužitelná rozvinutějšími civilizacemi stejně jako tou naší. Měli bychom přijmout skutečnost, že lidské civilizace v hmotném prostředí a v hmotné formě existují ve třetí, čttvrté a páté dimenzi.

Šestá dimenze (6D) představuje prostředí pro reinkarnační cykly, ve schématu je okruh vyznačený čárkovaně – zatímco čtvrtá a pátá dimenze obsahuje všechny hmotné civilizace – vyspělejší i méně vyspělejší než je ta naše. Reinkarnační cyklus je dlouhodobým nástrojem pro opravy chyb, ke kterým došlo za zenitem vývoje života v galaxii. Degenerace hodnot morálky na Zemi je zrcadlovým obrazem podobné degenerace v některých jiných podobně rozvinutých civilizacích. Reinkarnační cykly přírody i lidí navíc vyvažují zkratky - mezery mezi vrstvami naší přírody. Pochopení plynulosti vývoje (chodící rostliny, létající lidé…) bez empirické zkušenosti s nimi, je signálem pro hlubší komunikaci s jinak rozvinutými civilizacemi.

 

V čem kvalita „osmičkové symetrické soustavy“ spočívá?

V návaznosti na hudební stupnici, víme, že hudební tóny jsou „zrcadlem matematiky“, mají svůj stálý kmitočet – výšku zvuku sestavenou do stupnice sedmi tónů (emočních křižovatek), vhodných pro sluch a vnímání hudby. Se zvukem mluvených slov se hudba spojuje přes charakteristické zvuky (frekvence) pro písmena. Stálost či obměna zvuku písmene nahrazuje stálost nebo variabilitu vztahů mezi hodnotami kmitočtů v hudbě. Oktávování je základním dělením kmitočtů, kdy platí, že vztah základního tónu k jeho nejbližší oktávě je buď dvojnásobkem anebo (v protisměru) polovinou „dráhy zvuku“. Dráhou zvuku je zde míněn „pohyb objemu informací“ v prostředí, které je natolik husté, aby zvuk byl slyšitelný i pro naše ucho.

V řídkém prostředí jsou vzdálenosti „atomů“ větší, proto zvuk slábne, délka dráhy převede tlakovou energii informace na její stabilní „hodnotu pohybu“ - na teplotu prostředí 3 Kelviny. V hustém (hmotném) prostředí jsou dráhy mezi atomy kratší, proto se energie informace vyzáří lépe. Příklad opačnosti:  V závislosti na velikosti a kvalitě rezonančního předmětu – např. housle v prostředí vzduchu –  se energie zvuku projeví jako vztah tlaku a rychlosti, se zachováním výšky tónu (=informace), ale ve větší hustotě prostředí (ve vodě) se energie zvuku projeví do zvýšení rychlosti se snížením ttlaku, výška (informace) zůstává jako spojovací prvek mezi předmětem (housle) a odlišným prostředím. Z toho plyne, že velmi řídké prostředí obsahuje „jednotky tlaku“, působící v protisměru“, který je nutné vyvážit pouze rychlostí. Pokud místo zvuku dosadíme energii vědomí, tak je pravděpodobné, že zamíří ke slunci, z něj čerpáme tyto energie. Slunce jako průsečík energií ze všech směrů má pak důvod k vyzařování opačné energie, vnímané také jako teplo a světlo. Potvrzuje svou funkcí princip pulzu, který vychoval přírodu i člověka. 

Směrem „ven“ posíláme naše přání, vytváříme kužel či průměr „roury“ energie směřující do prostoru, kde očekáváme odpověď – informaci, na kterou si chceme vzpomenout. Jakmile náš mozek informaci najde, zastaví se „pohyb ven“ (po nárazu na hledanou informaci) – a obrací svůj spirálový (?) pohyb na směr opačný, který je ale kolmý k původnímu (vzhled opletené plastové zahradní hadice). Dostáváme tak představu velikosti „roury“ (trychtýře), která vzniká při pokusu „si vzpomenout“ (viz film „Thrive“ http://www.csfd.cz/film/307069-vzkvetani/prehled/).

 

------------------

 

Nové paradigma je postavené na tvrzení, že člověk je produktem programu pro Mléčnou Dráhu. Podmínkou existence hmoty je existence pohybu a protipohybu – základní dvojice, známé ve znění a účincích zákona AKCEreAKCE. Vrcholnou formou tohoto zákona je existence pulzu, základní jednotky pro vytvoření řady hustot, vybavených „POVRCHEM“. Jejich část nazýváme od určité úrovně hustoty hmotou.

 

Schéma vrstev sebeorganizace zobrazuje dvě na sebe kolmé formy času, růst sebeorganizace využívá lineární čas, vývoj vodorovné vrstvy směřuje do stran a nahoru. Dobu vývoje do dalšího stupně sebeorganizace zobrazuje osa celé symetrie – vertikální čas.

Základnu paradigmatu tvoří trojice 8D + 1D + existence pohybu. POHYB je tak základnou pro vznik čehokoliv, tedy i prostoru, času a dalších nehmotných i hmotných struktur v galaxii. V duchovní praxi se využívá i jiný počet a úloha dimenzí (vrstev), moje symetrické schema ale vychází ze zvukové podstaty, formované do osmi tónů stupnice – která je navázaná na desítkovou soustavou (otočením šestky v devítce + nula, ta spojuje svým tvarem a potenciálem (v písmenu „O“) systém matematiky se strukturou zvuku – JAZYKEM lidí). Duchovní systémy postrádají tuto logiku, přebírají pouze starší materiály.

                                              

            8D (osmou dimenzi) tvoří informace „bez fyzického nosiče“ (dříve bůh), objem IBP uložených v teplotě prostoru je konečným objemem PAMĚTI v prostoru. Pojmy (slova) jsou motorem pro růst inteligence = schopnosti „rozlišit/rozhodnout/řídit“.  Informační pole, prána, tachyony apod. jsou pojmy, vytvořené člověkem k popsání funkce lidské energie, která je komplexní pohybovou veličinou pro vytváření tvaru a vlastností jakékoliv hmotné struktury, tedy i galaxie.

Nehmotnou „informační výplň prostoru“- IBP (časově objemovou jednotku myšlení člověka) definuji pomocí myšlenkového procesu. Definice je příběhem o odstředném a dostředném pohybu „z bodu v mysli“, kdy směrováním své energie z počátečního bodu „do všech stran“ vytvořím objem s rozhraním o „konci své síly“. Jedinou možností, jak tuto novou informaci (o konci své síly) přinést zpět do počátečního bodu v mysli -  je návrat po paměťových záznamech v „každé dráze, kterou jsem vytvořil spotřebováním času na cestě „ven“ (k cíli, k vytvoření IBP). Tyto záznamy při návratu posilují (vrací) mé energii její původní sílu, takže výsledkem při návratu je posílení „bodu v mysli“ nejméně o pět nových informací: o potenci (připravenosti) takto spotřebované a zpětně čerpané energie + o velikosti a tvaru „konce mé síly“ + o množství a kvalitě mnou spotřebovaného času na cestě „tam a zpět“).

Pro měření kvality energie lidského myšlení je tedy nutné pochopit úlohu času obráceně. Teď už VÍME, že vytvořením IBP „čas“ SPOTŘEBOVÁVÁME. Čas je totožný s typem energie, která jej vytvořila – čas existuje pouze v závislosti na POHYBU člověka, přírody a hmoty.  Bez POHYBU myšlení nelze čas a události vnímat, nelze bez něj ani vytvořit informaci. Definice IBP toto tvrzení potvrzuje, IBP je jednotkou informačních polí ve vesmíru = jednotkou lidského vědomí.

 

Pozn: předěly mezi vrstvami živé přírody jsou definované tím, jak dovede např. vrstva rostlin vnímat „čas“. Pojem „Čas“ je označením naší schopnosti pracovat s paměťovými záznamy nejen v době, kdy je vytváříme. Schopnost „se učit“ (použít minulé zkušenosti) znamenáme u zvířat i rostlin, efektem učení ve vrstvě rostlin je schopnost samostatného pohybu vrstvy zvířat. Rostliny zpracovávají pouze „přítomnost“, reagují na podněty z okolí. Zlomení stébla nebo stromu vedlo energetickou a paměťovou strukturu rostlin k potřebě „vývojového kroku“ směrem k vytvoření „opakovatelného ohybu“. Větrem zlomená větev je předobrazem kloubu zvířete. Podobně potřeba změnit svůj stav/stanoviště/  jinak, než odesíláním své paměti v semínku pomocí živlů vedla k potřebě nohou. Cesta od zvířat k člověku je ale složitější, zahrnuje objev (součtovou hodnotu) říše zvířat = vznik „zrcadlení“ – schopnosti vidět sebe v reálném prostoru před sebou (na vodní hladině). Noční a denní zvířata pak nesou zodpovědnost za objev „času“ (dělením světla a tmy na menší kousky), což pro člověka znamenalo vznik a růst schopnosti plánovat své budoucí pohyby, vytvářet „čas budoucích činů“ (plán, budoucnost).

 

1D (první dimenzi) tvoří tytéž informace 8D ale v reálné, stále trvající pohybové formě „hmotných chemických“ prvků (přesněji „pohybových struktur s různou hustotou a vnitřní organizací“). Vrstva první dvojice dimenzí (1D + 8D) představuje jedinou, absolutně + relativně „klidovou“ formu existence. Je třeba definovat membránu, která odděluje méně hmotné pohybové struktury (chemické prvky) např. vodík od helia. Je to kvalita vnitřního pohybu, označujeme ji jako „aktivitu/reaktibilitu“ jejich drah. Známe pohyb v pojmu frekvence, ale vhodnější název pro reálný 3D prostor je vibrace. Reaktivnější vodík tak „vodí“ pomalejší helium, oba jsou materiálem pro „informační dálnice“ (červí díry pro přenos hmotných struktur).  Je vhodné si uvědomit, že materiálem „povrchu“ každého prvku i většího celku je pouze množina opakování (rezonance) „paměťových záznamů“, vyrostlých z prvního pohybu „tam a zpět“, popř. „ven a dovnitř“.

Intuice (představivost) je předpokladem existence vize, ale teprve POJMENOVÁNÍ (nominace, seřazení nejméně tří prvků do vzájemného vztahu) - je počátkem existence čehokoliv. Pokračováním existence nápadu je jeho název, pak výkres, model, popř. prototyp a výrobek. Pojem POVRCH je virtuálním (nehmotným) rozhraním, materiálem povrchu jsou pouze paměťové záznamy (nádhera češtiny je už v samotném pojmu, po vrch – tedy od předmětu k očím, a dál, do nekonečna prostoru, do paměti v informačních polích).

             

7D (sedmou dimenzi) tvoří čtyři síly v prostoru, pohyb, tlak, teplo, rytmus – a jejich vlastnosti (směr, rychlost, teplota, barva, hustota, struktura). Síly v pohybu míchají prvky do směsí „hornin“, z nich později formují krystaly pomocí TLAKU PODOBNOSTÍ.  Počasí je základním projevem těchto sil a stavů. Sedmou dimenzi tvoří součet všech „sil v pohybu“, včetně lidských. Koloběh pěti (!) skupenství vody a tlak slunečního tepla vytváří efekty v pohybu hornin - a „tlak“ ve formě zvuku slov vytváří struktury v myšlení lidí = JAZYKY, z nich pak SDÍLENÍM POZNATKŮ vznikají nové materiály, stroje, postoje, systémy. Musíme ovšem vědět, že výstupy myšlení jednotlivců a skupin se ukládají do vyzařování planety (do modré barvy oblohy). Schumannova frekvence je tak součtovou hodnotou globálního vědomí lidí a komplexu přírody). Tato globální frekvence/vibrace/ je adresou naší planety v sluneční soustavě. Skrze slunce vysíláme do prostoru rozvinutějším civilizacím stupeň naší připravenosti pro další etapu vývoje. Adresa obsahuje také informaci o stupni vývoje inteligence a technologií – v barvě naší oblohy. V raném období vývoje byla rudá, zemská kůra byla tenká, prosvítala „plazma“, shodná, ale oddělená od slunce. Přitahování prachových částic postupně vytvářelo zemskou kůru (na základě dvou pólů magnetu).  

 

Do 2D (druhé dimenze) řadíme složitější hmotné celky, neživou přírodu (vodu, horniny, krystaly) kde míra sebeorganizace už je patrná - u krystalu, sněhové vločky...  Krystal je součtovou strukturou opakovaných pohybů, je výsledkem sebeorganizace (úspory pohybu), je projevem inteligence hmoty, řízené tlakem nebo tahem (polarity, doložené v pólech magnetu). Každý prvek má schopnost rozeznat podobnost a později i svou informaci vyzařovat. Krystal je efektem lepšího (úspornějšího, hustšího) uspořádání informace díky menší spotřebě pohybu mezi stejnými prvky. Informace „ o pohybu v čase“ je v krystalu „zazipovaná“, výsledkem úspory pohybu je větší síla vyzařování (= přitažlivosti pro nás).

Obdobnou, ale na zrcadlení /programování/kmitání/ postavenou strukturou je i buňka, její vnitřní program uzavírá „mem/brána“, obal vzniklý obdobně jako model IBP, opakováním vnitřních pohybů (z bodu ven a dovnitř). IBP opakuje pouze „směr a protisměr“, ale buňka opakuje celý svůj vnitřní program, CYKLUS navazujících pohybů.  V závislosti na počtu opakování dochází k únavě, k rozbití celku na části.

 

Dvojice 1D + 8D (chemické prvky + informace o všech uskutečněných pohybech v prostoru) nemá schopnost změnit svůj ustálený „stav pohybu“, obě dimenze jsou v tomto smyslu „klidové“. Druhá dvojice je „ve stálém pohybu“,  2D + 7D (přírodní síly + neživá hmota) jsou přímým následkem nárůstu sebeorganizace (samořiditelnosti), nehmotných sil = informací. Vzniku tlaku protipohybu směrů, vzniku tepla z protipohybu tlaků a vzniku setrvačnosti opakováním stejných pohybů a vzniku rytmu v důsledku únavy z „tempa“ (frekvence) opakování. Setrvačnost je efektem opakovaní pohybů do podoby „dočasné paměti“, delší opakování pohybů formuje hmotnější a hmotnější prvky se stoupající vnitřní hustotou a strukturou (= vlastnostmi + schopnostmi).

 

 

                                                          

3D, 4D, 5D, 6D  dimenze cyklické. Tato skupina dimenzí obsahuje v našem planetárním celku tři stupně rostoucí sebeorganizace = vrstvy živé přírody. Tyto vrstvy jsou podmíněné i oddělené schopností vnímat a zpracovat paměťové záznamy o vlivu prostřední na jejich hmotnou existenci. Struktura plodu (pro další cyklus) zahrnuje stavy nerovnováhy ukončené existence a současně čerpá z „datového prostoru“ i potřeby tohoto celku (duše).

Pojem čas je součtovou hodnotou a zároveň distributorem naší schopnosti vnímat, třídit a zpracovávat tlak informací z okolí.

Rostliny znají pouze přítomnost, reagují na Pohyby Světla +Tepla. Vlivy počasí ukládají do množiny kroků, vedoucích do celku - CYKLU, pramenícího z mnoha opakovaných stejných kroků do hmotného CELKU - semínka. Semínko roste z paměťových záznamů v prostoru souběžně s růstem rostliny.  Informace čerpá  rostlina (zvíře, člověk) z vyzařování slunce přes vlhkost, teplotu, pohyby větru… - a vkládá je do rostoucí rostliny, stromu…

Zvíře vnímá  přítomnost a minulost, dvě formy času, protože se umí se učit = pamatovat si dovednosti v období jednoho životního cyklu. Paměť rostlin je zakonzervovaná v „mrtvém“ semenu.

 Člověk rozdělením pohybu Země světla a tmy vytvořil fenomén slova „ČAS“, čas spojuje přítomnost a minulost proto, aby díky záznamům v paměti mohl předvídat to, co se může stát zítra = v budoucnosti. Předtím, než si lidé vytvořili tpojem „čas“ pro pohyb okolo slunce, existoval jen tento pohyb. Čas nám slouží k organizaci našich pohybů, nic víc v tom není, POHYB je to, čím jsme.

 

Na základě zkušenosti víme, jak lze výchovou přimět nižší vrstvu inteligence (= sebeorganizace) k poslušnosti. Dokladem hladiny vnitřní soudržnosti hladin sebeorganizace je ustálení tří vrstev přírody na naší planetě. Rostliny se řídí teplem od slunce, odvozují své pohyby od pohybu planety po ekliptice (ročních dob).  Zvířata i lidé se řídí svou citlivosti ke střídání světla a tmy, jejich chování je podmíněné rotací Země. Zvíře ale vnímá jen tu polovinu, pro kterou se vývojem vyladilo (noční, denní), člověk „rytmus světla a tmy“ rozdělil na dílky, které nám umožňují rozlišovat staré, nové a potřebné informace (= minulost, přítomnost a budoucnost).  

Třetí, čtvrtou, pátou a šestou hmotnou dimenzi mezi sebou odděluje schopnost člověka využít svůj čas, kdy má hmotné tělo, jedinečnou příležitost měnit nejhustší (= hmotné) prostředí existence.

Většina pozemské populace patří do třetí a čtvrté dimenze, nedovede si většinou svůj čas zorganizovat zcela samostatně, přistupuje na diktát těch, kdo jej organizují (rodina, zaměstnání, jízdní řády apod…).

Ze čtvrté do páté dimenze míří ti, kdo se rozhodli být na čase nezávislí – jsou jimi ale i někteří bezdomovci, mnozí tvůrci umění - nebo majitelé firem.

Pátou dimenzi postupně naplňují ti z nás, kteří si uvědomili existenci svých minulých životů a cíleně studují možnosti čerpání poznatků z informačních polí. Holotropní dýchání a další techniky mohou každému nabídnout způsob, jak si ověřit tato tvrzení. Pátá dimenze je také ta nejdokonalejší, v ní existují i ty nejvyspělejší civilizace. Pátá dimenze propojuje intuici, zkušenost v logických řadách, cyklech, technologiích a systémech řízení sebe i okolí.

Do šesté dimenze vstupujeme vždy po ukončení života v těle. Odevzdáváme VŠECHNY informace o ukončené „misi“ skrze slunce do tak vzdáleného prostoru, který poznáváme v „nehmotné škole života“. Zde se v podobě „duchů“ učíme spojovat prvky do hmoty, vytvářet horniny, rostliny a varianty živočichů. Další ročníky, neomezované naším časem, ale vázané časem galaktickým -  umožňují vytvářet projekty pro dráhy komet, formovat projekty nových slunečních soustav a ukládat je do celků, pro které má věda svůj slovník hvězdných „trpaslíků“, „supernov“,  „mlhovin“…. Současně si také vybíráme úkol pro další život a k němu potřebné své budoucí vlastnosti a vlohy. Zatímco defekty nám přidělují naši nehmotní učitelé = množiny takových podobností, které jsme v minulém životě nezvládli – a dostáváme proto silnější formu nežádoucích vlastností a defektů. Podobně se děje i výběr možných rodičů a vlastního budoucího vzhledu – naše přání opět omezují záznamy, jak jsme se svým tělem zacházeli v předchozích životech.

Výsledný nehmotný program (osud) pro další život přechází do hmotného světa pomocí partnerských vztahů, zamilovanosti a nakonec i pohlavním spojením. Kolik naděláme dobrých skutků nebo chyb ve hmotném životě, tolik „informačních balíčků“ po smrti pošleme do „egregorů podobností“, ze kterých se bude formovat další inkarnace v jiném těle.

Osud je ale pouze plán s mnoha opěrnými body, lze jej během života vylepšit i pokazit. A to se děje neustále.

 

 

Symetrii v oktávě ze čtyř vrstev sebeorganizace pohybu určují dvě oddělené spodní dvojice s nižší schopností sebeorganizace (1+8, 2+7) a čtveřice spojených vrchních dimenzí (3+4+5+6).

Nadstavbou oktávové symetrie je rotační systém desítkové soustavy, ta je „motorem“ a kontrolním nástrojem pro udržení pohybu v galaxii, je současně zdrojem pro nastavení dalších parametrů života v galaxii.

Propojení systému, řídícího změny v neživé přírodě, se systémem zvukové řeči v symbolu oválu vedlo k vytvoření virtuálního světa křemíkových technologií. S jejich pomocí lze dokončit etapu, kdy lidský pár dosáhne na reálnou podobu „věčného života“.

 

Pozn:  trvalo cca 2000 let, než byl znovu „načtený z prostoru“ celkový koncept vztahů „sil v prostoru“, který jsme nazvali „projekt ČLO/věk“ s člověkem, ženou, kterou jsem poznal před několika lety prostřednictvím internetu – Irenou Sittovou. Bez její pomoci by tyto texty nikdy nemohly dosáhnout alespoň dostatečné hladiny srozumitelnosti.

 Vztah osmi k deseti symbolům číslic, vázaných k jazyku znovu (v po atlantské době = po potopě) objevil tým lidí okolo Ježíše. Kvalita vnitřního propojení okruhu číslic se vinou tehdejších mocných musela podrobit „kontrolnímu okruhu válek a bezpráví“, který jsme absolvovali. V současnosti si nastavujeme pravidla a mechanizmy pro lepší chápání vztahů člověka k prostoru, který máme k trvalému užívání.

 

Každá hmotná struktura je součtovou hodnotou sil tlaku a tepla, od sebe oddělených „povrchem“ atomů, buněk i celku.  Teplo je „protipohybem“ (efektem) tlaku a střídání směrů („rytmu“) v podobě škály vibrací. Vibrace je prostorový efekt pojmu „elektromagnetické frekvence“.

Pozn: Při zkoumání vlastností člověka nebo prostoru je vhodné vycházet z toho, jak fungují mentální a mechanické síly v člověku a teprve později lze hledat v minulosti podobnosti o tom, jak „se“ naučily chemické prvky svým vlastnostem. Vývoj od nahodilosti k zákonitosti je definovaný vždy počtem shodných „chyb“(= procesů) v závislosti na době, kdy tyto procesy formují nebo deformují nadřazený systém. Nadměrný počet chyb v krátkém časovém období vede k zániku původní struktury – ale „dostatečný nebo kritický“ počet „opakování chyby“ umožňuje systému takovou chybu zařadit do své struktury. Tím se stane původní struktura složitější, odolnější – anebo také náchylnější k pozdějšímu rozpadu „zevnitř“, ztrátou vnitřní soudržnosti v rozvětveném systému.

    

Člověka dělí od zvířat a rostlin schopnost pracovat s minulostí a budoucností (statickými formami lineárního času), které společně vytváří VERTIKÁLNÍ formu času = lidskou PAMĚŤ, vyplňující prostředí okolo planet a hvězd. Vertikální čas umožňuje do svislé osy umístit nad sebou mnoho souběžných lineárních dějů, zazipovaných do „informačních balíčků (IBP, viz jiný text). Libovolná hladina na „ose vertikálního času“ představuje datum či období dějin, do takové osy ukládáme a z ní vybíráme libovolnou událost, vytvořenou v daném dni či období. Vkládání a čerpání těchto dat pyramidou lidských civilizací vede do stále nových příběhů ze stejného informačního materiálu. Ne všechny příběhy se ale stanou skutečností (do hmotné formy).  Součtová inteligence lidských civilizací v galaxii hledá a vytváří stále složitější informační celky a souvislosti – hledáme způsoby pro přenos žijících i nežijících lidí do našeho prostředí. To lze prostřednictvím křemíkových technologií – už dnes mobily a tablety umožňují rozhovor pře půl planety. Zbývá jen navázat magnetickou komunikaci „duchů“ (chanelling) na elektrickou základnu počítačových struktur.

Modelování budoucnosti z dat v minulosti a přítomnosti jsou postupně zdokonalovány systémy pro „zápis informace v čase“ (= od obrázků dobové reality až k symbolům pro číslice a písmena). Systémy vytvořené z číslic a písmen pak umožňují jak růst technologií, poplatných znalostem o hmotě – tak i růst „technologií myšlení“ (mentálních), převod poznatků spojováním a strukturováním myšlenek do příběhu, realizovaného v „oka/mžiku času“.

Kvalitu našeho myšlení lze sledovat i vychovávat z vyšších dimenzí rozvinutějšími civilizacemi podobně jako my můžeme cvičit např. cirkusová zvířata.

Technologie k ovládání myšlení existují i v našem prostředí. Původní účinky hypnózy dnes nahradilo tvrzení všelijakých „odborníků“ v médiích.

 

Faktem je, že člověk disponuje dvěma rozhodovacími systémy, kdy ten vývojově starší = naše orgány v těle, srdcem počínaje i konče - jsou hmotným zrcadlem „duše“ Duše v podobě podvědomí člověka je schopná samostatného pohybu ve volném prostoru po utlumení beta frekvence denního vědomí. Tep srdce v alfa frekvenci je motorem pro pohyb duše v prostoru informačních polí, rezonuje s frekvencí planety. Tep srdce je formou „času“, zprostředkuje pohyb vědomí v prostoru a spojuje informace do časové linky = příběhu. Proto mají lidé při meditaci pocit, že čas neexistuje. Informace z prostoru prochází do člověka dvěma filtry, filtry mění informace, uchované v teplotě prostoru (3Kelviny) na naše pocity a činy.

Vrstvy atmosféry (od Van Allenových pásů?) jsou prvním filtrem a transformátorem „zamrzlých“ informací o možném nebo už uskutečněném pohybu. Zde se mění souhrn informací o Zemi a komplexu přírody na modrou barvu oblohy, zbytek sestupuje do forem vlhkosti, teploty a tlaku. Výsledkem je „počasí“ a jeho vliv na vývoj zvukových forem komunikace v přírodě. V modré barvě vody a oblohy se tak setkávají informace nám nadřízené s těmi, které produkujeme my a příroda.

Druhým filtrem je aura člověka, informace vytváří kmit mezi srdcem a oběma hemisférami, kdy „kmit informace“ v těle člověka vytváří podklad pro rozhodování (více najdete v textu „Vývojové vrstvy člověka“).

Emoce člověka ve své součtové hodnotě lidského úsilí (vůle) jsou komplexní dynamickou silou, obsahující v sobě připravenost ke změně směru. Tuto komplexní sílu lidí vystihuje nejlépe pojem  L+Á+S+K+A. Naučili jsme se lásku vyjadřovat zvukem slov. A učíme se chápat úlohu zvuku v širších a hlubších souvislostech vzniku hmoty, přírody a lidí v galaxii.

 

 

Ve Vlašimi 24.6. 2010, Jan Koňas

Revize 14.7. 2010, 27.4. 2012, 2.1. 2014, 21.1. 2016